2 týdny

    ...Je zase pátek. Před dvěma týdny jsem netrpělivě pozoroval Anabelku, a vše mi nazančovalo že „to“ už dnes příjde. A následek „toho“ teď leží a kňourá v bedně, která „tomu“ pomalu začíná být malá, v sousedním pokoji. Stejně jako před dvěma týdny mám dovolenou a stejně jako před dvěma týdny se mi nechce nic dělat.

    Štěňata už mají kolem 1,5 kila, jsou tedy pěkní mackové. Začínají se zvedat na předních nožičkách a pokoušejí o první kroky což působí více než legračně. Očička už mají také otevřená. Jsou krásná. Zvukové projevy bych přirovnal takovému pubertálnímu mutování. Prostě děcka kňučí, kňučí a kňučí a najednou štěknou..

    Anabelka žere jako žiravina. Ne že zbaštila už celý pytel granulí, který ji podle našich odhadů měl vydržet při nejmenším do konce měsíce, ale ona ho sežrala i s tím, že tyto dávky značně obohacujeme masem, vývary, droby či zeleninou. Včera sotva dojedla svou porci granulí, krůtích krků, těstovin a zeleniny, přišla k nám a žebrala tak dlouho dokud nedostala zbytky ze pstruhů co jsme si dopřáli k večeři. Doufám jen, že brzy nesežere i nás.

    Štěňata spinkají delší časové úseky. Anabela má tedy více času pro sebe na odpočinek. Když pak příjde ke své mateřské povinnosti vzniká v porodní bendě pěkná mela. Bohužel někteří (ti největší) jedinci si své právo na mlíčko vykládají po svém a zcela sobecky odstrčí slabší sourozence stranou. Je tedy na nás, hlídat přírůstky všech a pak preferovat při kojení ty nejpotřebnější. Zdá se, ale že se nám to daří.