3. dubna

...Tak a máme tu zase výrazné pokroky. Štěňata mají nádherně otevřená kukadla. Začínají ovládat své nožičky, což vede ke stále častějším pokusům o útěk z porodní bedny. Naštěstí jen pokusům. Anabel je už nesvá z vytahaných a rozcumlaných cecíků, stále méně ochotně tráví čas kojením. Začíná si vyžadovat naši pozornost.  To jako předchozí noc.

    Vzbudil jsem se kolem druhé nad ránem. Musel jsem. Když už jsem byl vzhůru, šel jsem se kouknout do místnosti s porodnicí, jestli je vše v pořádku. Štěňata spinkaly, volně poházené po bedně, jen dvě fenečky spinkaly ve vzájemném objetí. Byly rozkošné. Všechny odpočívaly naprosto nehnutě až jsem dostal strach. Podřepl jsem a jemně každé pohladil dokud záškub nožičky neprozradil že je v pořádku. Vše bylo v pořádku a tak jsem šel zpátky do postele.

    Tam mne však čekalo překvapení. Po tmě jsem nahmatal na místě polštáře Anabelku. Usmál jsem se, pohladil ji a chtěl jí přimět k tomu aby mne pustila na mé místo. Odmítala jakkoliv reagovat. Nechtěl jsem vzbudit Pavlu nějakým hlasitým komandováním a tak jsem se přiklonil k Anabelčině hlavě a důrazně ji zašeptal. „Dolů, Bela, dolů“. Nic. Jen jsem koukal do šilhajícího oka. Rozkaz jsem opakoval několikrát. Vždy s neúspěchem.

    Nezbylo mi než Belu začít z postele vystrkávat. Nevím jak to zařídila, ale byla nepředstavitelně těžká, bezvládná. Stěží jsem její nohy vysunul nad hranu postele. Zase se nehýbala. Vsunul jsem ji pod tělo ruku a začal páčit. Pomalu a jistě jsem ji posouval ven z postele. Pochopila až když byla na spadnutí, že nemá jinou šanci. Překulila se, zhoupla na zem, koukla na mne opovržlivě přes rameno. Její pohled mi sebevědommí nepřidal. Dala mi jim najevo co si myslí o lidech co nedají spát kojícím matkám.....