Jak to bylo v Jeseníkách

    To že přes mou potřebu slovně a hlavně písemně vyjadřovat své pocity z jakékoliv akce se zde neobjevila zmínka o předešlé akci neznamená, že by dopadla nějak katastrofálně, nebo nějak negativně. Ne to ne. To jen přešvihnutí limitu výměny dat na internetu a taky mé nachlazení (následek mokrého bivaku) způsobilo, že se k zápisu dostávám až nyní.

       Sešli jsme se majitelé štěňat naší Anabelky v pátek v podvečer na tábořišti v Malé Morávce. Ve mě a Pavle byla trochu malá dušička. Na tábořišti jsme byli naposledy tak před 6 lety a nepodařilo se nám zjistit v jakém stavu se nachází. Telefon nám ná úřadě nikdo nebral a na internetu je praticky jen ceník. Navíc se na rozdíl od dob minuých přestalo tábořiště objevovat v mapách. Jelikož máme na tábořiště ale veskrze krásné vzpomínky riskli jsme setkání právě zde. 

      Tábořiště nás velice mile překvapilo. Hezký trávník, pořádek, nové sociálky. Velká zastřešená terasa, nebo chcete-li přístřešek, a také venkovní fitness stroje. Kolem dokola okruh pro inlinisty.

       První večer jsme strávili povídáním u ohně. Já s Martinem jsme pak lehli do spacáků pod širákem. Na rozdíl ode mne se Martin probudil při prvních kapkách deště. Já mám na svoje roky dobré spaní a jen tak něco mne neprobudí. Tak se stalo, že jsem z deště odcházel naprosto promočený. Ráno jsem pak byl docela stuhlý a dodnes válčím s nachlazením.

---

     V sobotu jsme vyrazili se štěňaty do Velké kotliny. Přidala se k nám ještě Zuzka a její dva dospělí samojedi s dcerkou Aschley. Tvořili jsme tedy pěkný, štěkající průvod. Cesta kotlinou jde velký kus po lesní silnici. Není to příjemné i když procházka lesem  vždy stojí za to. Spíš to mělo vliv na naše štěňátka, která začínala být brzy unavená. Přesto jsme v pohodě vystoupali až v k vyhlídce do kotliny. Obdivovali jsme strmé svahy a skaliska, Zamysleli se nad osudy lidí co je zde připomínají kříže. Rozhodli jsme se pro návrat. Od té doby nás sem tam skropila přeháňka.

    Dole v údolí jsme se na chvilku rozloučili se Zuzkou. Torzo naší výpravy šlo k Bohoušovi (penzion) a slušně jsme se nadlábli. Štěňata a dokonce i Anabel byly KO. Na tábořišti po odpočinku jsme se dali opět do příprav ohně na večer. Zlatým hřebem však měla být smaženice s hříbky, kterou se jal vařit opět aktivní Martin. Rozdělali jsme oheň, Pavla osmažila hříbky a Martin zasedl ke kotlíku, který se již nahříval nad ohněm. Vzal do ruky vajíčko a udeřil o okraj kotlíku. Tímto úderem (musí mě to naučit) spustil déšť, který ustal až přesně v okamžiku kdy byla smažeince hotová. 

     K večeru opět přijela na pokec Zuzka. Nikdo z nás si neuvědomil, že zrovna dnes má jmeniny. Vůbec nám nebylo podezřelé, proč nám dovezla bonbonieru a lázeňské oplatky.....Takže Zuzi za všechny opožděně ale přece - Vše nejvíc nejlepší.

    Opět začalo pršet a tak nám přišel vhod přístřešek, ve kterém jsme stravili celý večer příjemným povídáním. Pejsci byli v klidu, jen je na chvíli vylekal ohňostroj z blízkého penzionu.

---

    V neděli po ránu /už bylo zase nádherně/, jsme se všichni sbalili, rozloučili a rozjeli do svých domovů. Všichni vypadali spokojeně a já s Pavlou věříme, že také opravdu byli a že slova o tom že se zase sejdeme se promění ve skutečnost. Uvidíme. Tak snad v polovině září?