Nedělní ráno

    … Od středečního večera, kdy Anabelku vyšetřil doktor a my získali jistotu, Anču neustále pozorujeme. Zjistili jsme, že je zase o kousek línější, radovali se z nabíhajících „cecíků“, podivovali se střídajícímu se nechutenství s návaly čiré žravosti čehokoliv. Bůh ví jak si naši stále zvyšující se pozornost vysvětluje Anabel.

    Je zajímavé ji sledovat když ji Pavla hladí bříško. To napne ocásek. Srst se jakoby učeše směrem dozadu. Napne krk, lehce zakloní hlavu a uši sklopí směrem dozadu. Celá je jakoby stuhlá. Mírně mžourající má zvláštní výraz ve tváři. Jakoby si to užívala a zároveň se trápila otázkou: “Copak se mi tam v bříšku děje? Nějak zvláštně to tlačí, hůř se mi s tím chodí a vůbec, je to den ode dne větší, zbavím se toho někdy?“

    Pavla ji dále hladí a polohlasem ji všechno vysvětluje. Takže kdyby Anabel rozumněla té směšné lidské řeči, co ji nestačí spousta slov na vysvětlení zázraku, věděla by všechno. Věděla by o budoucích štěňátkách, věděla by o Cedrikovi jako tátovi, věděla by že my, její páničci, se strašně těšíme a zároveň toneme v obavách abychom vše v pořádku zvládli.

Co se děje v bříšku?

    Embrya jsou již ve velikosti vlašského ořechu. Začíná tzv. osifikace lebky a čelisti. Kdybychom neuspěchali ultrazvuk, mohli bychom na monitoru již poměrně zřetelně rozesnat tělíčka budoucích štěňátek.