Osmnáct

    …. To se zase Anabel předvedla. Ráno v posteli rozlepím oko a zamžourám na display hodin. 5:47. Za chvilku budu čelit nepříjemnému zvuku budíku. Nějak nemůžu dospat. Pavla je na tom asi taky tak. Zavrtí se pod peřinou a tenhle nepatrný pohyb spolu s tichým zavrzáním matrace zaktivizuje našeho Krakena.

    Anabel se vztyčí a jemně, leč znatelně netrpělivě, zastepuje drápky o plovoucí podlahu. Spí opět vedle pavlininy části postele. Tam ale nezaznamenává další pohyb a tak se rychle, za divokého stakáta svých drápků, přesouvá ke mně. Rychle zavírám oči a ani nedýchám. Škvírkou mezi víčky sleduji Anabel jak mě napjatě pozoruje. Zakroutí hlavou, na chvilinku položí bradu na postel až se čumákem dotkne mého nosu. A už stepuje zpátky. Tam se její pozorování opakuje a zase nezaznamenává nijaký pohyb. Tohle ji neuspokojuje, chce akci. Noc byla dlouhá až moc.

    Položí si bradu na kraj postele. Upřeně a dlouze se dívá do Pavlininých očí. Vůbec nemá radost z toho že Pavla nadále spí. Nebo že by poznala že to jsou jen přivřené, ale bedlivě pozorující oči? Že i Pavla ji pozoruje?

    Anabel vydala táhlý, tichý, hluboký hrdelní zvuk. Zní jako melodické zavrčení, jako zazpívaná otázka. Zaslechl jsem jak se Pavla přidušeně uchichtla. Anabeliny uši vyletětěly do pozoru, hlavu na posteli nakroutila stranou a k tomu zastepovala o podlahu. A znovu zazpívala.

    Nedalo mi to. Natáhuji paži a pohladím ji po hlavě. Odpovídá mi zpěvem. Zase jsem ji pohladil a zase Anabelka zazpívala. Napodobil jsem její zpěv a dočkal se téže odpovědi.

    To už jsme oba s Pavlou propadli veselému smíchu. Anabel dozpívala, začala radostí poštěkávat. Opět zastepovala a naznačila přesun ke dveřím. Ten signál už dokonale známe. Dává nám najevo že se chce jít vyčůrat. Pavla se tedy zvedá a jde ji vyprovodit na zahradu.

    Cestou Pavla zjišťuje, podle porozházených polštářků, že Anabelka část noci ztrávila ve své „porodnici“.