Pondělí

23.01.2012 12:40

    ...Spěchám z práce a hned vyrážíme s Ančou na procházku. Jdeme jen po vesnici, tak ji dávám jen na obojek a krátké vodítko. Jdeme oklikou na poštu. Anabelka je natěšená, nedá si říct že páníček za ní má co dělat udržet se na zbytcích sněhu a ledu. Tahá a tahá a vší silou. Občas se měním v hadrového panáka, když rozhozením rukou se snažím zachránit zbytky stability. U pošty zjišťuji, že jsem nechal dom peněženku, doklady i avízo pošty. Tak tedy znova a lépe. Anabelka se už trochu uklidnila, takže si v druhém kole vykračujeme docela důstojně. Přivazuji ji před poštu a čekám že vzápětí začne štěkat. Neštěká. Neštěká ani když ji mizím z dohledu v útrobách pošty, neštěká ani když stojím za překážkou. To je divné. Až mám strach, že mi ji někdo ukradl. 

    Neukradl. Spůsobně čekala až se vrátím. Ze sedu se zvedla až jsem ji pohladil po hlavě. Takovou ji neznám.

 

    Pokud je vše jak si přejeme tak by se v těle Anabelky, respektive v děloze, měly volně pohybovat maličké embrya. Ty se zbavují obalů a hledají nejvhodnější místo na uhnízdění. Veliké jsou už kolem půl milimetru a stále rostou.