Poprvé venku

    Včera jsme vzali naše děcka poprvé na vodítko. A hned napoprvé jsme se vydali na pořádnou  procházku. Byl to „záhul“.

    Když Anabel uviděla postroj tak jsme mysleli že se samým štěstím zblázní. Jako by do ni udeřil blesk. Pokakovala, skotačila, nebyla schopna se uklidnit. Už už aby někam šla. Tak ji vycházky chyběly! Nakonec spojeným úsilím se nám podařilo postroj Anabelce úspěšně nasadit.

    Mezitím si naše děcka hrály se svými vodítky. Vůbec jim nedocházela jejich souvislost s obojky, které už měly připnuté na krčkách. Až jim to docvaklo, respektive až zacvakla karabinka v kroužku obojku, začala být štěňata poděšena a nervózní. A což teprve až ucítila tah vodítka který je nutíl jít úplně jiným směrem než zrovna chtěla.

    Já si připnul na stopovačku Anabel a do druhé ruky jedno ze štěňat. Taky už jsem odvyknul Anabelčině síle a tak Anabelka zabrala, stopovačka proklouzla dlaní a spálenina byla na světě.

    Vyrazili jsme branou a pak chodníkem kolem silnice. Naprosto krizový okamžik. Zmítající se štěňata vlála na vodítkách a my trnuli, že mohou každou chvíli skočit pod kola některého z aut co projížděla kolem. U mě to ještě nebylo tak zlé. Mladej nějak pochopil co se po něm chce, a téměř na kontakt  následoval svou maminku. Na silničku vedoucí k polní cestě jsme dorazili poměrně rychle a bezpečně. To Pavla musela jedno štěně nést, oba by vést nezvládla.

    Na poli se děcka uklidnily. Asi jim došlo že jim nic jiného nezbývá než jít kam chceme a jednak stále viděli kousek před sebou mamku a to byla ta správná motivace. Během následujících pár minut už všechna štěňata šlapala přímo na jedničku.

    Prošli jsme polní cestou, která se změnila v pěšinu s vysokou travou. Pak jsme šli lesem až do sousední vesnice. Pořád jsme čekali, že štěňata začnou nějak odpadávat, protestovat, že dají najevo že už mají pochodu dost. Ale ne. Překvapili. Došli jsme až k hospůdce, kde jsme se stali atrakcí číslo jedna. Zase jsme čekali, že sotva se zastavíme, děcka lehnou a budou odpočívat. Ale oni ne. Chvilku se rozkoukávali a začali řádit. Ona ta severská plemena jsou nezmaři od narození.

Ještě jednou jsme čekali, že štěňata budou unavená. Po návratu domů, nás opět vyvedli z omylu. Hned po návratu a vypuštění na svobodu, se rozutíkali zkontrolovat jestli je zahrada v pořádku a jestli nedošlo k nějakým změnám. A vydrželi řádit až do tmy. Jak říkám – Nezmaři!!!

PS: Těšili jsme se že když už nic, pochod se na nich projeví tak, že budou déle spát. Neprojevil....