Samojedí tábor - Víkendový Moravský kras
9.9.2011 ...České dráhy a autobusový dopravce vytvořili naprosto harmonický koncert. Nastoupili jsme v Děhylově, přesedali ve Svinově, Olomouci a Vyškově. Na každý přestup 4 minuty a u toho posledního ještě necelý kilometr přesun. Vše klaplo, vše vyšlo. A tak v pohodě a dobré náladě vysedáme v Senetářově.
Jdeme kolem domečku se slaměnou střechou, kde sídlí muzeum perleťářství k potůčku a ten by nás měl dovést do Jedovnice. Bohužel jsme někde minuli odbočku a tak bloudíme. Štěstí při nás stálo, takže jsme si tím bloudění asi o kilometr zkrátili cestu.
V kempu stavíme stan vedle našich nových kamarádů. Tomáš a Pavla tu jsou se svým mladým samojedíkem, který si strašně chce hrát s Anabelou. Ta ten nápor náklonnosti nějak nedává a dokonce párkrát zavrčí. Raději se jdeme projít kolem rybníka do Jedovnice. Anabel zkouší vodu v rybníce. Nám se do vody nechce, je sice teplo, ale zataženo. Sluníčko si vzalo dovolenou.
Po návratu sedíme, povídáme si, navazujeme nové známosti se Samojedy z celé republiky. Večer u ohně. Nekonečné diskuze s nekonečně zapálenými lidmi hájícími každý svou pravdu a samojedy zvlášť. Dnes měly proběhnout nějaké soutěže, ale nikdo o nich nic nevěděl.
10.9.2011...Ráno se účastníci samojedího tábora a dočasní obyvatelé kempu probouzí s menší či větší kocovinou. I to svědčí o tom že se páteční večer vydařil. V jedné části kempu se objevila ohrada s pásky Proplan, která vyznačuje plochu pro předvádění pejsků. Objevil se stůl s vyleštěnými poháry a pár věcmi od sponzora co by dary pro vítěze a jinak ohodnocené. Jaký rozdíl proti Stezce vlka.
Seznamujeme se s Radkou a Cedrikem. Anabelka konečně vidí svého ženicha. Je z toho setkání docela do jahody. Cedrik projevuje zájem a naše Anča tomu nerozumí. Nakonec se ale oba sklidňují. No, myslím že nás čeká legrace. Cedrik je opravdový krasavec. Proto nás ani nepřekvapuje, že je úspěšný i na výstavě.
My necháváme producírování pejsků za zády a jdeme prozkoumat Rudické propadání. Je to místo kde se Jedovnický potok propadá do podzemí a soustavou jeskyní chodeb teče plných 12,5 km než se objeví u Býčí skály. Procházka nás nadchla. U skal nad propadáním jsme na louce našli Ocúny, což nás v tuto roční dobu udivilo. V hospůdce nad skalami, kousek od větrného mlýna jsme zase našli motorkáře co tu měli svou akci. Zkrátka, pořád se něco zajímavého kolem nás dělo.
Vrátili jsme se do kempu. Pavla šla s Pavlínou na přednášku o Canisterapii. My s Tomem jsme u slivovice probrali všechny bolístky světa. A že těch bolístek bylo hodně, přibylo i pár piv. To se pak spalo....
11.9.2011... Ráno dává najevo že dnes bude opravdové horko. My máme stan ve stínu, ale na sluníčku už to hezky připéká. Zlehka balíme, loučíme se. Ještě v kempu nás dohnala informace, že se budou konat nějaké soutěže, ale ty už nás nezajímají. Vyrážíme domů. Odcházíme stejnou cestou do Senetařova. Jako vždy i tentokrát se zdá zpáteční cesta kratší. pět nám vycházejí i přestupy. Až na ten poslední. V Ostravě Svinově posloucháme dražní rozhlas který nám oznamuje zpoždění 5 minut, 15 minut, 30 minut, hodinu a zrušení spoje. Skvělé služby ČD dovrší tím, že pouští na naši trať zrychlený vlak, který nestojí v Děhylově. Ach jo... Nakonec jsme se dočkali, dojeli do Děhylova, dali pivko u Žáby a nechali se opětovně zničit stoupáním domů. Proč sakra musíme bydlet na kopci!!!
Závěrem
...Měli jsme příležitost pozorovat dvě akce věnované milovníkům pejsků. Dogtrekking a Samojedí tábor. Diametrálně odlišné akce na náročnost organizace, zaměření, schopnosti improvizace. Obě tyto akce se staly inspirací návodem i vyrováním pro akce, které chceme pořádat sami.