Štěňátka - Vítejte na svět
...Dnes se cítím konečně vyspaný. Včera mne po jedné v noci vystřídala v hlídání Pavla a nechala mne spát až do 6. Paráda 5 hodin spánku v kuse a celkem 8 od pátku. Horor. Pavla je na tom stejně špatně, možná hůř. Včera ještě ke všemu stíhala oslavu narozenin své maminky.
Přes citelný spánkový deficit, bych tenhle víkend nevymněnil za žádný jiný v životě. Vždyť jsem byl přímým svědkem zázraku. Jak jinak nazvat vznik nových životů. V pátek odpoledne ještě Anabel chodila s velkým, těžkým břichem. Tahala se s ním po zahradě až mě jí bylo líto. Nevím, jestli věděla co ji čeká. V každém případě, dnes po pár hodinách, je z ní odpovědná, starostlivá maminka.
K večeru porodila první štěně. Okamžik kdy jsem ji ho přitisknul k tělu si budu pamatovat navždy. Koukala na něj s otázkou v očích: „Co to je? Co mi to sem dáváte? Já to nechci.“ Pak k němu přičichla. Nejdřív tak upejpavě. Odklonila hlavu a snažila si ho nebrat na vědomí.
Ukrytá matka kdesi hluboko v jejím podvědomí, začala rozvíjet mateřský pud. Opět ke štěněti přičichla. Nejdřív k hlavě, nožičkám a zadečku. Zase odklonila hlavu. Koukala mi upřeně do očí a já se ji snažil pohledem povzbudit k další péči. Zase čichla ke štěněti, vyplázla jyzyk a lehce se jej dotknula. V tom se to v ní zlomilo.
Čenichem si štěně přihrábla k tělu a začala jej jazykem třít po bříšku. Já štěněti rozevřel tlamičku a nasadil ji na bradavku. Na poprvé se to sice nepovedlo, ale za chviličku jsme všichni pozorvali (i mohli slyšet) jak začalo sát. Předníma tlapkama přitom urputně masírovalo cecík.
Tohle vše se opakovalo mnohokrát. Když jsem si šel pak zdřímnout (na světě bylo 6 kousků), Pavla odrodila sama o samotě dvě štěňátka. Jak já ji záviděl. Vskřísit v tom malinaktém tělíčku život. To je přece paráda.
Včera jsem hlídal novou, početnou rodinku celý den. Z počátku jsem se bál, když některé ze štěňátek se přestalo hýbat. „Bože, neumřelo? Co je s ním?“ Pohladil jsem jej prstem po bříšku. Vykoplo nožičkou a hlasitě zavrnělo. Anabel se na mě s výčitkou podívala“ „Proč ho nenecháš vklidu?“ Ptala se. Co já vím? Strach, zodpovědnost, prostě jsem musel....
Zkušenosti (mé) přibývaly. Staral jsem se pak hlavně o to aby se nějaké štěně nezatoulalo někam kde by jej Anabelka mohla třeba zalehnout. Pomohla mi v tom jednoduchá metoda -přepočítávání. Vždy jsem přišel a počítal štěňátka. Když jsem jich nenapočítal osm, bylo jasné že se chybějící někam zatoulalo. A přitom jsem zjistil že už se štěňátkům tříbí povahy.
Tak například máme tady Tuláčka. Byl vůbec první na světě. A je největší. Pokud někdy někdo v chumlu štěňat chybí, je to vždy spolehlivě on. Spravidla ho najdu jak si lebedí v hustém porostu kožichu za zády Anabelky.
Taky mám Zpěvačku. Holčička si neustále brouká nebo pobrukuje. V hlase není ani náznak nepohodlí, či strachu. Je slyšet jen spokojenost. Ale téměř bez přestání.
A ještě je tu Tulínek. Ten spí v neuvěřitelných pozicích, ale vždy se dotýká maminky. Většinou ji objímá tlapku, nebo si o ní opírá hlavičku.
Ostatní se taky pomalinku vyvrbují, ale nijak přitom nevystupují z „davu“. Snaží se schovávat, nebo se perou o cecík, nebo si různě šlapou po hlavách. A všichni se dovedou labužnicky protahovat.
