Stezkou, nestezkou vlka aneb jak to vlastně bylo I.

...Podle plánu jsme vyrazili s krátkým předstihem ve čtvrtek na vlak. Bylo vedro, chtěli jsme si před odjezdem dát pivečko v hospůdce blízko nádraží. Byla zavřená. Další špatně bylo, že jediný vlak co měl zpoždění byl zrovna ten náš. Tím byly ohroženy přestupy a navazující spoje. Vyřešili jsme to jiným vlakem, který však jel daleko delší dobu. Bylo v něm vedro a nejvíc trpěla asi Anabelka.

    Do Loučné nad Desnou jsme ale dorazili včas a v relativní pohodě. Na místě base campu nás osobně uvítal Vláďa Páral (organizátor akce) a snad i díky tomu jsme měli hned pocit že jsme mezi svými. Anabelka se schovávala před sluníčkem, pozorovala všechny možné pejsky a krom četnějšího poštěkávání byla jako kdykoliv jindy.

    Před setměním, které nastalo překvapivě rychle, se Anabelka zúčastnila Psího Rautu. Sponzor rozestavil misky s granulemi i konzervami s masem a pejskové mohli čehokoliv bez omezení ochutnávat. Anabel se vrhla k mísám masa a žrala a žrala. Byla to má hloupost že jsem si neuvědomil možné následky, ale ona vypadala tak šťastně, že jsem možnou zradu jejího žaludku vůbec netušil. Až druhý den mi došlo, že Anabelka žere celý život hlavně granule. Těch se večer ani nedoknula.

    Pozdě večer pak proběhly mítingy, kde jsme se dozvěděli detaily trasy, která spíš než pochod nízkými horami, převýšením připomínala trek okolo Dahulágiri v Himalájích. Long o délce 105,5 km. Na prvních 16 km převýšení kolem 1300m. A tím to samozřejmě nekončilo. Vždy do údolí k potoku či řece a hurá na kopec. Pokud možno přes něj. Měl jsem obavy kolik toho zvládneme, zvláště v situaci, kdy zrovna první den pochodu měl být nejteplejším dnem v roce. S obavami jsme šli spát do stanu.

    Anabel spala s náma ve stanu a na první pohled se jí to moc líbilo. Vstali jsme brzy ráno, sbalili povinnou výzbroj a šli na start. Proběhla kontrola povinné výbavy a přesně v 7:10 jsme vyrazili. Kousek nás ještě provázela Pavla, ale pak už jsme šli sólo. No, sólo. Jak v předu tak vzadu šli trekaři s pejsky. Vždy na dohled. Někteří se courali, ty jsme předcházeli, někteří běželi. Já zvolil tempo takové abychom pokud možno do 10 hodin byli na Švýcárně. Zpočátku se nám šlo dobře. Tak dobře že jme měli proti plánu určitě náskok. Jenže pak to začalo. Anabel se začala loudat. Koukala na mne, chodila vedle nohy, pak už jen za mnou. Při každé zastávce se otočila a chtěla jít zpátky. Myslel jsem že má nějakou krátkou krizi, a tak jsme hodně zvolnili tempo. Ty co jsme předešli nám to vrátili. Anabel si najednou čupla a to co z ní vystříklo nevypadalo vůbec jako "pevné hovínko". Začala žrát trávu a za pár minut to tu bylo zase, ale opačnou stranou. Dal jsem ji napít a odpočívali jsme. Telefonem jsem se radil s Pavlou. Organizátor nám nabídl odvoz, veterinář akce, doporučil hodně vody, nenamáhat. Nenamáhat na téhle trase??? Nesmysl.

    Ztráta oproti plánu narůstala. To by nevadilo, trať by se dala při nejhorším zkrátit na 84 nebo 44 km. Co však bylo horší, bylo že narůstala i teplota. Už nyní mohlo být určitě přes 28 stupňů. Anabel jsem dal všechnu vodu a sám jsem dost krutě sušil hu.. ústa.

    Anabel se stále loudala. Došel nás i trekař s obřím salašnickým psem, který pro svůj věk toho měl taky plné packy. Vždy 50 metrů šel a pak si lehl. Co si myslel o svém páničkovi neříkal. Ale i tímhle tempem nás došli.

    Sestoupili jsme k první kontrole. Už tam o našem stavu věděli, a opět nabízeli odvoz. Ten jsme odmítli, ale zároveň jsem oznámil konec naší účasti na akci. Po desetině trati! Zalezli jsme do stínu, Anabel se napájela vodou, hlasitě štěkala kdykoliv jsem se jen vedle ní postavil. Počkali jsme na Pavlu, která k nám došla po silnici. Anabelka ji uvítala radostně. Asi ji došlo, že trápení končí.