Stezkou, nestezkou vlka aneb jak to vlastně bylo III.

....Přes noc přišli první trakaři z LONGu. Mezi nimi i ten majitel opuštěných haskounu Anna Catarina, který došla v čase 23 hodin. Vůbec nejrychlejší čas měl borec, který trať v délce 105,5 km a šíleným převýšením zvládl za 15:40. Neuvěřitelné!

... My se zase flákali po Loučné. Anabelka byla viditelně mimo svou kůži. Doktor potvrdil včerejší diagnozu, ale nechtěl uspěchat podávání antibiotik. Vedro už bylo díky silnému větru snesitelnější než včera.

    Docházeli další a další trekaři. Doktor měl stále více práce. Zdravotním problémem letošního Vlka byly pacičky. Po campu se toulali pejsci v botičkách, pan doktor běhal s mastičkama a kromě pejsků a doktora se cempem poflakovali i lidé s podivnou, klátící se chůzí. Všichni, ale opravdu cšichni byli přátelští, spokojení a na jedné vlně. Takový pocit jsem nezažil ani když jsme s kamarády horolezci jezdívali do hor. Tam se projevovala určitá rivalita, a ta tady chyběla, což bylo to co dělalo atmosféru naprosto nesrovnatelnou s něčím jiným.

    Zajimavým spestřením dne byl návrat ze stezky chlapíka který dva dny před startem oslavil 75 let. Došel v čase 34 hodin. Vypadal naprosto v pohodě a při večerní zábavě se protancoval do ranních hodin.

    Večerní zábava byla okořeněná bouřkou, v níž došli poslední účastníci. Vláďovi se viditelně ulevilo, že má všechny ovečky doma. Byla tombola v níž každý z účastníku vyhrál nějakou cenu. Anabelka dostala krásnou, nerezovou mísu na žrádlo.

----

Ráno přišlo loučení a také poslední lékařská prohlídka. Pan doktor znovu nalezl pohmatem zánět a nasadil nám antibiotika. Po večerním dešti a bouřce nebylo ani památky. Sbalili jsme tedy suchý stan a všechny věci a vydali se na cestu zpátky domů. Opět měl náš vlak zpoždění, ale nyní nám přišlo vhod. Nemuseli jsme na poslední přípoj čekat hodinu ale jen deset minut. Cesta uběhla a doma se pak sladce odpočívalo....